Monografie „Osvojení dětí. Úplná adopce v českém právu“ se v devíti kapitolách snaží o trochu jiný pohled na tento u nás jinak tradiční rodinněprávní institut. Stranou však ponechává vzhledem k jeho specifikům osvojení zletilých (svéprávných) osob, které opět umožnilo naše civilní právo po rekodifikaci. Vzhledem k profesním zkušenostem autora oproti obvyklému přístupu věnuje tato publikace více pozornosti postavení přirozených rodičů, popřípadě dalších příbuzných dítěte, a to jak z hlediska vlastního obsahu tohoto právního poměru, tak i procesu, který osvojení dítěte předchází. Publikace popisuje obsah adopčního poměru z hlediska jeho jednotlivých následků, přičemž platnou právní úpravu z roku 2012 kriticky poměřuje především s úpravou „klasickou“, tedy úpravou platnou v českých zemích až do zásadních politických a společenských změn počátku 50. let 20. století. Podrobně se věnuje otázce souhlasu jednotlivých zúčastněných osob s osvojením, a to i ve světle aktuální judikatury. Pozornost je věnována rovněž