Podle víry církve jsou všechny spisy Písma svatého inspirovány, mají za autora Boha, který použil k jejich sepsání lidi, jež si sám vyvolil. Z důvodu své božské inspirace sdělují tyto knihy pravdu. Veškerá jejich hodnota pro život a poslání církve závisí na jejich inspiraci a pravdě. Spisy, které nepocházejí od Boha, nemohou sdělovat Boží slovo, a spisy, které nejsou pravdivé, nemohou zakládat a podněcovat život a poslání církve. Jenže pravdu přítomnou v posvátných textech není vždy snadné rozpoznat. Někdy v nich jsou – alespoň zdánlivě – protiklady mezi tím, co čteme v biblických vyprávěních, a závěry přírodních a historických věd. Zdá se, že tyto vědy protiřečí tomu, co tvrdí biblické spisy, a zpochybňují jejich pravdivost. Je zřejmé, že tento stav se dotýká také biblické inspirace: Jestliže to, co se sděluje v Bibli, není pravda, jak může být Bůh jejím autorem? Na základě těchto otázek se Papežská biblická komise usilovně snažila prozkoumat vztah, který je mezi inspirací a pravdou, a ověřit, jakým způsobem pojednávají o těchto pojmech samy biblické spisy. Gerhard kardinál Müller (z předmluvy)