…poslední, nejmenší místnost měla samostatný vchod z chodby. Tam macecha sestěhovala dvě dětské postýlky a jeden gauč. Anetka už nebyla zvyklá spát v malé postýlce, skoro se tam nevešla, a přesto jí to nebylo nic platné. Spala tedy s Radkou na gauči. Tiskla k sobě plyšového slona, dárek od Boji. V koutě zbyl jen malý prostor pro hračky. Pod oknem prádelník, kde byly naházené jejich věci – nikdo je neroztřídil.

Jediná dobrá věc, že se zase dostaly k sobě. Už si začaly odvykat, přestaly mluvit o svých sestřičkách. A tady byly zase spolu jako dřív. Ženka začala stonat. Hleděla stále do zdi a pohupovala se sem tam. Kdyby nebylo sestřiček, nikdo neví, jak by to dopadlo. Byl to špatný start do jejich nového života, kam je poslalo soudní rozhodnutí. Jako tři holčičky stály za oknem a balancovaly na úzké římse…

 

O knihe napísal: Dvacet let jsem psychologicky vyšetřoval děti v dětských domovech všech typů a měl jsem příležitost seznámit se s obecnou problematikou dětí vyrůstajících mimo rodinu i s osudy jednotlivých dětí. Práce Taťany Březinové do těchto poznatků a zkušeností dobře zapadá – prozrazuje její znalost a zkušenost (zřejmě důvěrnou) s prostředím, z něhož čerpá náměty. Každý příběh je z jiné oblasti dané problematiky, ale společná jim je snaha autorky o postihnutí hlubších podkladů „zvláštností“ těchto dětí. Příběhy jsou nepochybně autentické ( i když se v některých patrně spojuje více osudů) a jsou nahlíženy vskutku z hloubi. Podle mého soudu je to výborná literární práce o psychické deprivaci...

z posudku prof. Zdeňka Matějčka ke knize