Život spěje ke svému konci. Ke svému konci spěje i čas. Jedná se však pouze o konec, anebo má tento konec také nějaký cil, nějaký smysl? Pokud je pravdou, že lidský život i celé dějiny lidstva mají své završení a naplnění v Bohu, jak je možné, že jsme stále svědky tolika situací, v nichž jasně vítězí zlo a nespravedlnost?

První list Soluňanům odpovídá právě na výše zmíněné otázky. Ukazuje na smysl, který se skrývá na konci všech skutečností, a objasňuje tajemství smrti, kříže a utrpení, které je neodmyslitelnou součástí našeho pozemského putování v Kristových šlépějích. Ačkoli je list apoštola Pavla křesťanům v Soluni nejstarší novozákonní knihou, uplynulá staletí nic neubrala na aktuálnosti těchto stránek. Naopak, poselství adresované soluňským věřícím v padesátých letech prvního století po Kristu je stále živé a nepřestává vrhat světlo pravdy na nejrůznější životní situace nových generací Kristových následovníků i těch, kteří na zvěst o Kristu teprve čekají.