Tři otázky z Questiones disputatae (De veritate, q. 15,16 a 17) vytvářejí celek, který hledá kriterium pro hodnocení lidského jednání, a proto se zabývá především otázkou svědomí. Definice, kterou sv. Tomáš podal, vstoupila do učebnic morálky a etiky: svědomí je aplikace vědění na úkon. Toto jednoduché vymezení však v sobě skrývá některé nejasnosti.

Tradice západního myšlení založená Sokratem ukazuje, že nesprávné jednání vzniká na základě omylu, který upřednostňuje částečné dobro před celkovým. Moudrost a vědění je tedy nejsilnější lidskou schopností, která ovládá ostatní schopnosti. Ovšem už Aristotelés předkládá problém nezdrženlivého člověka, který jedná proti svému vědění - zdá se tedy, že poznání není jediným kriteriem.

Pochopitelně otázka správného jednání se stává ještě ožehavější pro křesťanské myslitele, neboť je spojena s nesmrtelnou duší a blažeností člověka. Jak je možné, že člověk, který byl stvořen jako dobrý, opustil správnost poznání a chtění? A když už k tomu došlo, jakým způsobem může nyní hodnotit a řídit své jednání? Kdy se jeho nesprávné jednání stává hříchem, který mu může být přičítán j ako vina?

Naléhavost těchto problémů neskončila s filosoficko--teologickou tradicí starověku a středověku. Naopak, jejich závažnost je o to větší, oč silnější jsou sebezničující síly, s nimiž disponuje dnešní člověk.