Každý, kdo sám prošel týznivou bolestí či byl svědkem utrpení někoho blízkého, si bez ohledu na svou životní filosofii položil několik existenciálních otázek:

•    Proč právě já?

•    jaký smysl má toto strašné utrpení?

•    Dává život plný bolesti nějaký smysl?

Autor, známý americký publicista, nahlíží za oponu lidských tragédií, bolesti a zármutku. Pokouší se porozumět smyslu bolesti a hledá záblesk naděje v utrpení tam, kde to jiní už dávno vzdali...

V přítomnosti lidí trpících velkou bolestí si připadám bezmocný. Cítím se bezmocný a také vinen. Stojím vedle nich, dívám se na jejich tvář, sevřenou bolestí, a poslouchám vzdechy a sténání. Hluboce si uvědomuji propast, která nás dělí. Nemohu proniknout do jejich utrpení, mohu se jen dívat. Cokoliv se pokusím říci, zní mdle a škrobeně, jako kdybych přeříkával básničku na školní besídku.

Jednoho dne jsem obdržel zoufalou prosbu o pomoc od svých blízkých přátel johna a Claudie Claxtonových, novomanželů krátce po dvacítce, kteří právě začínali společný život na středozápadě USA. S úžasem jsem pozoroval, jak Johna Claxtona zcela proměnil prožitek romantické lásky. Dva roky, které uběhly od zásnub s Claudií, rozpustily jeho cynismus a obrousily ostré hrany. Stal se z něj optimista. Jeho dopisy obvykle překypovaly nadšením nad nedávným sňatkem.

Jeden z Johnových dopisů mě však poplašil, už když jsem ho otevřel. Obvykle úhledné písmo bylo plné chyb a škrtanců. „Promiň mi, jak píšu, “ vysvětloval. „Nejspíš je vidět, jak zápasím se slovy. Nevím, co říct." Mladé manželství narazilo na překážku, která oba dva daleko převyšovala. Claudii zjistili Hodgkinovu nemoc, rakovinu lymfatidých žláz. Dávali jí jen poloviční šanci na přežití.

Během týdne ji chirurgové rozřezali od podpaží až k břichu a odstranili všechny viditelné stopy nemoci. Vyděšená a zesláblá zůstala ležet na nemocničním lůžku.

Bylo ironií, že John tehdy pracoval jako pomocný kaplan v místní nemocnici. Jeho soucit s ostatními pacienty se povážlivě zmenšil. Řekl mi: „V jistých ohledech jsem dokázal lépe pochopit, čím ostatní pacienti procházejí. Ale už mi na tom nezáleželo. Záleželo mi jen na Claudii. Chtělo se mi na ně křičet: Přestaňte fňukat, pitomcil Myslíte si, že jste na tom zle - moje žena může každou chvíli zemřít! “

Ačkoliv John i Claudia byli oba pevní křesťané, probudil se v nich nečekaný hněv vůči Bohu -hněv vůči milovanému partnerovi, kterýje zradil. Volali: „Proč právě my, Bože? Zlomyslně jsi nám přidělil rok šťastného manželství, abys nás připravil na tohle?,,